Pro baterky do Festky :-)

Ke stroji (🚦3👎 : 4👍)

Cesta z práce 🙃

Ke stroji (🚦6👎 : 1👍)

Hruškov 🍐🌭

Na cestu zpátky už naštěstí hlásili výrazně lepší počasí, než bylo v pátek. Na noc ale pro jistotu varovali před "extrémně nízkými teplotami", tak jsem to s vyletněním nechtěla přehnat. Navíc už mám otestováno, že mi spánkový deficit rozhazuje termoregulaci a nemůžu si být jistá, že mi slibovaných 20 °C zaručí to, že mi bude teplo...

A tak když mi kamarádka na turnaji nabídla odvoz části věcí, abych měla PNR aspoň o něco lehčí, byla jsem opatrná s tím, co vše jí nakládám. Abych to teplé oblečení nakonec nepotřebovala cestou všechno... Odložila jsem tedy jen to, co mi nestihlo pořádně uschnout, a na poslední chvíli jsem se rozhodla "nevzdat" palčáků a zimní bundy i za tu cenu, že se s nimi potáhnu zbytečně.

Vyrazila jsem až kolem sedmé hodiny odpoledne, smířená s tím, že pojedu pomalu, třeba mě i budou bolet záda od batohu, a kdo ví, jestli nebudu muset stavět na všelijaké protahování nebo odpočívání... Díky tomu, že s vyjetím nečekám do rána, mám času dost, takže žádný stres, ono to nějak dopadne. Pokud jsem si naložila moc velké sousto, pořád je tu vymoženost jménem vlak, podél jehož trati minimálně od Ústí pojedu.

Docela mi trvalo se vymotat z Ostravy, několikrát jsem přejela nebo netrefila odbočku, ale nakonec jsem se na hlavní silnici na Opavu nějak doplácala. Vítr ze SSZ byl nepříjemný nejen z hlediska směru, ale i z hlediska teploty. 

Pohled na zapadající sluníčko byl sice kouzelný, zároveň mi ale připomínal, že teď mě čeká minimálně osm hodin v úplné tmě. Na tu jsem se ale svým způsobem i těšila, protože když jsem si uvědomovala, jaké 💩 proti sluníčku vidím já, měla jsem trochu obavy, jestli řidiči za mnou nevidí totéž...

Úplná tma padla někde před Kravaři. Tam jsem si přestala hrát na hrdinu a vytáhla z batůžku zimní bundu. Chladno mi bylo už před setměním, chtěla jsem ale za světla dojet co nejdál. Vytahuju i své slavné palčáky. Když už stojím, pošlu tam tabletku hroznového cukru. Moc se nezdržuju a jedu dál.

Těsně před Opavou jsem se nechala zlákat cyklostezkou. Jednou jsem chtěla být za hodnou, ohleduplnou holku a "nepřekážet" řidičům na silnici I. třídy, když podél vedla cyklostezka, po níž neproudily žádné davy. Její jedinou vadou na kráse bylo, že nevedla tam, kam jsem potřebovala jet :-) 

Když jsem zjistila, že jsem se od trasy odchýlila, nevzdávala jsem to a snažila jsem se k I/11 zase přiblížit. To se mi sice několikrát podařilo, ale vždy byla "o patro výš" bez možnosti najetí. Nakonec jsem se tedy do Opavy "zanořila" o kousek víc, než jsem plánovala, a při první příležitosti se vrátila na vyhlédnutou hlavní silnici. Z té jsem si odbočila posbírat pár čtverečků (možná to bude působit jako zbytečné zajížďky nebo ztráta času, ale když už tu jsem, tak si těch pár set metrů tam a zpátky prostě dopřeju).

Moc rychle se neposouvám, ale s větrem prostě nemá smysl bojovat. Navíc koukám, že se tu nějak podezřele moc vesnic jmenuje Horní XXX, tak to bylo asi přece jen celou dobu mírně do kopce. V Bruntálu přichází první krize, jde na mě mikrospánek. To brzo, ještě nemám za sebou ani sto kilometrů, probdělá noc ze čtvrtka na pátek si nejspíš začíná vybírat svou daň.

Musím zastavit, nedá se nic dělat, tohle už je hazard. Vyhlédnu si lavičku před nějakým kulturákem, nakonec si o ni stejně jen opřu kolo a nesedám si. Vlastně ani nevím proč :-) Pořádně se napiju z bidonu s rozpustným kofeinovým nápojem a dorazím pytlík gumových žížalek. Aspoň na tu chvíli sundám batoh, napíchnu radar na powerbanku a trochu se protáhnu. 

Mé myšlenky směřují k pochybnostem, jak v tomhle stavu mám ujet ještě přes 300 kilometrů, když usínám už teď. Asi po deseti minutách pokračuju, jak se nehýbu, je mi zima. A to to zatím kleslo někam k šesti stupňům.

Rýmařov. Jestli jsem tu husí kůži neměla doteď ze zimy, naskočila mi v tuhle chvíli. Moc dobře jsem věděla, co mě čeká. Skřítek. A není to žádný trpaslík. Na všem "zlém" se dá najít i něco dobrého - když teď pojedu 10 kilometrů pořád do kopce, nebude mi zima :-) Je asi jedna hodina večer, nikde ani auto, tak se docela děsím, co vše mi bude z lesa skákat do cesty. Občas nějaké zapraskání větví slyším, ale vše živé naštěstí zůstává tam, kde má. Jen jeden cvok se plazí 12-15 km/h po silnici.

Před druhou hodinou večer nastává klasický paradox. Netěším se na sjezd! Jednak budu ve vyšší rychlosti hůř reagovat na případnou zvěř, víc mě ale trápí teplota. Garmin mi nahoře ukazoval celý jeden stupeň. V kombinaci se severním větrem je to pocitově určitě pod nulou. V kombinaci s mou nevyspalostí se cítím, jako by bylo tak -8 °C. Ve sjezdu se navíc opět přistihnu, že "spím".

V Sobotíně jsem zahlédla altánek, tak v něm na chvíli zakempuju. Nakrmím sebe i radar, ten už mi v té zimě pro jistotu hlásí poslední dvě čárky z pěti, a to za sebou mám teprve asi 125 kilometrů. Ve snaze zahnat mikrospánek si dávám mentolovou žvýkačku a rozhodnu se ještě přioblíct. Poslední kus oblečení, co mám ještě v batohu, je "civilní" mikina. Problém je ale v tom, že abych si ji mohla oblíct, musím si sundat bundu a pár vteřin přežít jen ve dvou vrstvách :-P K tomuto kroku se odhodlávám docela dlouho, ale nakonec ho učiním. Garmin mi v tuto chvíli ukazuje -1 °C. Parádní konec dubna...

Asi po deseti minutách pokračuju s tím, že vím, že budu muset brzy zase zastavit, tentokrát mimo civilizaci. Tedy ne že bych v tom Sobotíně v půl třetí potkala nějakého živáčka, ale některé věci na návsi prostě dělat nebudu :-P Už jsem se ale blížila k Šumperku, tak jsem si to potřebovala vyřídit dřív, než do něj vjedu. Když jsem v něm míjela autobusové nádraží, vzpomněla jsem si na Holice a místní automat na kakaíčko. V Šumperku jsem takové štěstí neměla, čekárna byla přes noc zavřená.

Sotva vyjedu ze Šumperka, je to tady zas. Budím se tím, že ztrácím rovnováhu. Autobusová zastávka v nedohlednu, nedá se nic dělat, sedám si na chvíli do příkopu. Posílám tam makadamové ořechy a hroznový cukr, pořádně se napiju jak kofeinového "dryáku", tak energy drinku z druhého bidonu. Tvl ještě že mám tak nízký tlak, že si takové prasárny můžu dovolit. 

Po dlouhé době jede auto, přibrzdí u mě. Nedivím se, vidět uprostřed noci blikající kolo v příkopě musí leckoho vyděsit. Než se řidič(ka) stihne zeptat, rovnou děkuji za přibrždění a říkám, že je všechno v pohodě. Je dobré vědět, že stále existují lidé, kterým osud "popadaných" cyklistů není lhostejný. Ono teda samozřejmě všechno v pohodě nebylo, ale to, že jsem měla krizi, bylo dáno čistě mým rozhodnutím a nebyl to důvod k tomu, abych se nechala někam vozit.

Následujících pár desítek minut jedu od mikrospánku k mikrospánku. Bohužel zrovna nepotkávám žádný potok na opláchnutí obličeje, energy drinkem se mi to úplně dělat nechce :-) Tak vždy jen na chvilku zastavím, nakonec mě nejvíc probere nakapat si do očí zvlhčovač kontaktních čoček. Ten už tam měl být dávno, vždyť je mám v očích už teď nepřetržitě tak dvacet hodin.

Asi v půl páté "rezignuju" a utábořím se v autobusové zastávce v jakýchsi Bukovicích. Sundám batoh, "posnídám" pálivé sušené maso a říkám si, že jestli mě neprobere tohle, tak už asi nic. Vážně mám za sebou teprve 165 kilometrů? Nějak to nepřibývá... Aby to také přibývalo, když pořád zastavuju a žeru :-) No co, za chvíli se snad rozední a tělo třeba zapomene, že chtělo spát.

Ve Štítech mě navigace vede nějakou podezřelou, ale pěknou silničkou, tak jí dám šanci. Pěkná (=asfaltová) byla jen na konec vesnice, tak jsem se vrátila na hlavní, kterou už "znám". Další zastávka není kvůli mikrospánku, ale kvůli fotce :-) Přejíždím hranici Moravy a Čech - hned mám pocit, že jsem blíž k domovu :-) Pomalu se rozednívá...

Kolem půl šesté v noci mám opět pocit, že mám měkkejše. Vždyť mám nový plášť, to mi neříkejte, že jsem to zase píchla. Zkontroluju tlak, hlásí mi to 60 PSI, tak tam pošlu dalších 30, nebudu to přehánět, ať to mám pohodlné... Kolem šesté provádím "kontrolní zastávku" v Lanškrouně a zjišťuju, že kolo neutíká. Ale když už tam na té lavičce tak sedím, pošlu tam půlku bločku eidamu, na který jsem popravdě dávno zapomněla. A žvýkačku na probuzení. 

Uf, už jen něco přes 200 kilometrů. To už je normální víkendová vyjížďka :-) Zkouším strategii přesvědčit mozek, že jsem právě vstala a jedu na pizzu do Poděbrad. Což je koneckonců pravda :-) V Horní Dobrouči mi ale mozek říká, že jsem na něj vstala moc brzo, a zavelí k okupaci autobusové zastávky. Ta si o to přímo říkala, protože do ní "pralo" vycházející sluníčko. Vítr už sice foukal spíš ze SV, tak jsem ho měla v zádech, ale pořád byl studený, tak jsem se před ním ráda na chvíli schovala :-)

I přes "smažící" sluníčko mi v zastávce byla pořád zima, přece jen byly jen tři stupně. Posílám tam zbytek pytlíku makadamových ořechů. A zbytek bločku eidamu. A nějaký ten hroznový cukr. A zapiju to Monstrem. Myšlenky upínám k blížící se cyklostezce podél Orlice, byť mám trasu naklikanou jinudy. Přes kopec jsem "chtěla" jet, protože jsem tu silnici neměla projetou. Ale rozhodla jsem se jet na jistotu a po rovině.

V zastávce jsem strávila víc než hodinu, kromě výživné svačiny jsem absolvovala i podpůrný telefonát a rozhodla se odložit aspoň tu mikinu a pokračovat "jen" ve třech vrstvách. Přece jen je ta cyklostezka zaříznutá mezi kopci a bude tam asi pořád dost chladno.

Taky že bylo. Kam svítilo sluníčko, tam kvetly pampelišky. Kam nesvítilo, třpytila se jinovatka! Oproti pátku bylo ale opravdu krásně. Profrčení z Ústí do Chocně mi komplikovaly jen vlaky. Závory mi spadly třikrát. Vtipné bylo, že mě na nich pokaždé dojela ta samá dvojice bajkerů. V Chocni jsem měla nějaký zkrat a špatně odbočila, což mě vrátilo zpátky na stezku a jeden z těch železničních přejezdů jsem si pro jistotu dala ještě jednou :-)

Už mám zase hlad. V Chocni jsem lehce po desáté hodině a podle Googlu všechny kebaby a podobné stánky otevírají v 11. Je to nezvyk, běžně mě zajímá spíš zavíračka než otvíračka... Za městem mám naplánovanou ještě drobnou zajížďku pro poslední čtvereček, dál už mám všechny poblíž trasy projeté. Už potřebuju pořádné jídlo a v batůžku už mám jen pár tyčinek, po kapsách hroznový cukr.

Krátce před polednem se po dlouhé době zase přistihnu, že spím. Zkusím pokračovat, ale stane se to znova. Nedá se nic dělat, opět stavím. Opět u autobusové zastávky, tentokrát nezalézám dovnitř, ale usadím se na lavičce před ní. Už je i docela teplo, tak odkládám zimní bundu do batůžku. Tradičně napichuju radar a radši už i telefon na powerbanku, když už jsem si v sobotu koupila ten kabel :-)

Pořádné jídlo tady neseženu, v Borohrádku už jsem se o to také několikrát pokoušela marně. A tak spoléhám opět na Holice. Na lavičce prostě sedím a pozoruju cvrkot okolo. Zas tak moc tu toho necvrká :-) Řepka se lehce kýve ve větru, občas proběhne nějaký zajíc, jednou za čas projede i auto... Klid mi naruší výskající děti, tiše doufám, že jen procházejí, ale bohužel jsou asi na nějaké nedaleké zahradě, odkud asi hned tak neodejdou. Aspoň mě to vykope se zase o kousek posunout.

Nějakým nedopatřením přežiju kopec ve Velinách, dnes mi přišel nějaký nekonečný. Teď už toho naštěstí moc nenastoupám. Sjedu do Holic a vidím kebab. A není to fata morgana, opravdu tam je. Dokonce to vyšlo i v čase oběda :-) na to, jaký jsem měla hlad, mám docela problém tu porci sežrat, ale zvládla jsem to. 

Jak sedím, je mi už docela horko, tak se odhodlám k odvážnému kroku - sundat návleky z nohou a treter. Přece jen je na sluníčku 28 °C. Odkládám i zimní palčáky a jedu v krátkoprstých rukavicích. Rozkopávku objíždím po hlavní, kde bohužel zjišťuju, že jsem to s tím odkládáním svršků asi trochu přehnala. Dávám tomu ještě chvíli šanci, ale vzdávám to. Usadím se na asfaltovém plácku (mimochodem krásně hřál) u silnice I. třídy a jdu najít aspoň ty rukavice. Nohy to zvládnou, ale prsty při jízdě nehýbu, ty mi pořád nepříjemně mrzly.

Je to zvláštní, je mi zima, a přesto bych si dala zmrzlinu. Jak je to dlouho, co jsem se přežrala kebabem, že jsem se měla strach pohnout? No nebude to asi ještě ani hodinu. Stánky, které míjím, nemají v nabídce nijak zajímavé příchutě, navíc už se tam začínají hromadit lidi. No jo, neděle odpoledne a konečně sluníčko. Co na tom, že někteří jedinci jezdí na kole v palčácích :-P

Sotva poprvé zahlédnu Kunětickou horu, vzpomenu si, že v Kuněticích je stánek se zmrzlinou, který by zklamat nemusel :-) Kupodivu u něj nebylo ani moc lidí, tak jsem mu dala šanci :-) Běžně bych příchuť "broskev + citrón + růže" asi neriskovala, ale v Kuněticích bude určitě dobré i tohle :-) A taky že bylo. Tak jsem zvědavá, kdy mě začne honit mlsná příště :-) Jo a málem bych zapomněla, po této zastávce už odkládám palčáky! :-)

U Chlumce si mé hodování začne vybírat svou daň a začíná mě bolet břicho. Jistí to první odbočka do lesa. Bohužel jsem nebyla jediná, kdo tento nápad dostal, a za chvíli mám společnost v podobě auta a jeho posádky, kterou vůbec netrápí, že "tady už je obsazeno". Já při některých činnostech opravdu společnost nevyhledávám, tak holt na poslední chvíli svůj záměr odložím a se založenýma rukama demonstrativně čekám. Docela jim to trvalo, ale po několika minutách s tím krámem konečně odjeli a já jsem mohla pokračovat v (téměř) započaté činnosti. Kdybych jen tušila, jak málo chybělo k tomu, abych měla ještě další společnost... :-D

Docela jsem se tam zdržela... S úlevou pokračuju v jízdě a tak nějak už tuším, že tohle už nějak doklepnu. Soustředím se na pizzu v Poděbradech, přece jen už to do nich nemám ani hodinu. Najednou za sebou slyším pozdrav "ahoj", tak nezúčastněně odpovídám "ahoj" v domnění, že budu předjeta a ponechána svému osudu. A on to byl Monster MT🚴 , který mi přijel naproti! Jen mě minul zrovna ve chvíli, kdy jsem byla v tom lese, tak mě pak musel dojíždět... :-)

Na I/11 moc nepokecáme, ale mně se vlastně ani moc mluvit nechce :-) Já teď chci hlavně tu pizzu :-) Dojedeme do Poděbrad a dočkám se. Rozplácnem se na trávu a je mi tam dobře. Milanovi říkám, že mi má připomenout, že si chci ještě natočit samoserku. Půl na půl s Monstrem je nejlepší :-) Přitakal, že si ji dá tedy taky, a zamíříme k prameni u zámku. Já jsem si to mezitím rozmyslela a rozhodla se, že si ten Monster dám radši neředěný :-) Půl litru mi na těch posledních 60 kilometrů musí stačit.

Na trase máme trochu chaos, taky jsme se mohli už u stánku domluvit, kudy pojedeme. Výsledkem je 5 km navíc, ale mně už je to tak nějak jedno. Hlavně dojet domů. Nakonec tedy jedeme přes Hradištko na Kersko a pak už na Přerov a Čelákovice. Stoupání do Mstětic mě tentokrát trochu děsilo, nechtěla jsem se s tím crcat jako s kopcem ve Velinách nebo nedejbože jako se Skřítkem, tak jsem tam poslala (skoro) všechno, co mi v nohách zbylo.

Ve Mstěticích jsem počkala na Milana, abychom se v Zelenči rozloučili, pak už jsem to poslala po hlavní až do Hloubětína, kde jsem sjela na stezku. Tam mě ještě vyprudil páreček bruslařů, kterému nejspíš přišlo normální jet každý po jednom kraji stezky a ruce mít spojené v upažené pozici. Na té stezce by se vyhnula dvě menší auta, ale tihle dva omezenci ji stejně zabrali celou... Po mém zpruzeném "s dovolením" se seskupili na jednu polovinu stezky.

Vzhledem k tomu, že mi kolo umyté v Mohelnici moc dlouho čisté nevydrželo, zastavila jsem se ve Vysočanech ještě v myčce opláchnout ten největší bordel, aby to kolo druhý den ve Festce vůbec ještě poznali. Teď už opravdu, ale opravdu můžu "prostě dojet domů". Soustředit se musím už jen na poslední věc - nahrát si aspoň část jízdy extra, aby mi Strava neděli nezapočítala jako nulový den. Přestože jsem většinu této jízdy odjela v neděli, zahájena byla přece jen v sobotu... To jsou ale starosti, že? :-)

(Jo a jak jsem dopadla na turnaji, bych charakterizovala přirovnáním souvisejícím s městem, které se nachází cca na 313. kilometru této trasy :-P)

Top Sports

Kat 🦉 Secteur

Praha, vole! 😂☀️🥶 Tentokrát bez deště i mlhy, ale už se objevily mikrospánky. Naštěstí se všechny podařilo zažehnat 😏 (PNR)

2 Photos

45 Comments

Segments

Sign up to view more activities from Kat 🦉 Secteur

Pro baterky do Festky :-)

Ke stroji (🚦3👎 : 4👍)

Cesta z práce 🙃

Ke stroji (🚦6👎 : 1👍)

Hruškov 🍐🌭

Want to see more?

The #1 app for runners and cyclists

Sign Up for Free. Track your progress and reach goals. Join 100 million active people on Strava.

See More from Kat 🦉