Afternoon Run

Afternoon Weight Training

Zwift

Týmová posilka 👌

Pás + stabilita

FULL REPORT PŘIDÁN DOLE
Z čelní čtyřky klacek do předku ve sjezdu a tygr přes rodla přímo na držku a týpek se mi ještě svez po zádech. Díky klukům za pomoc a Molimu za top péči. CT v nemocnici ok, takže jen povrchový facelift. 

100 MIL ČESKOU KANADOU
„Zdar Moli, čum na to! To je dobrá šílenost, co?“ Vůbec jsem nečekal, že se toho odkazu na 100 mil Českou Kanadou takhle chytne a ta šílenost se za pár dnů promění v realitu. 
Moli se týden před plánovaným startem zaregistroval a oznámil mi to jakoby nic při jedné z našich tradičních pohoda gravel vyjížďkách, které pracovně nazýváme „plísnění“. V hlavě jsem to chvilku zpracovával a porovnával s účastí na silničním závodě – chtěl jsem zažít něco novýho, netradičního a hlavně nezapomenutelnýho. Den před startem někdy v půl devátý večer jsem se rozhoupal, zvednul telefon a zavolal pořadateli Čížovi, že jestli jako není ještě pozdě. A nebylo.
Navzdory ne zcela ideální předpovědi počasí jsem se začal dost těšit. S Molim jsme se shodli na gravelu, i když předpokládaný terén nebyl pro užší pláště zcela optimální. Zabalil jsem se vcelku zodpovědně, vzal komplet sadu na opravování bezduší a všechno narval do podsedlový brašny – při zavírání jsem ale urval jezdec zipu a tak přišla na řadu Moliho rezervní (archivní). Vytisknul jsem si taky tabulku s průjezdy a fotopointy, nahrál trasu do garmina a do postele jsem se kvůli dalším přípravám dostal kolem jedný. Moc dobře jsem nespal a v 5:30 mě už vytáh z polospánku budík. 
Do Zvůle jsme dorazili v 7, vyzvedli si od Číži čísla a trochu se socializovali. Skvělý bylo, že byl na startu i Venca Pavlík z mýho týmu. O akci jsme spolu prakticky až do poslední chvíle nemluvili a sešlo se to úplnou náhodou. Půl hodiny před startem jsem začal vymýšlet, jak bejt profesionální ultrabiker (v životě jsem nic podobnýho nejel). Nalepil jsem si tak jednu rezervní duši zepředu na sedlovku – aby se na ní jako nedostal bordel a nikde nevadila. Na horní rámovku jsem nalepil dva gely po vzoru triatlonistů, ať mám volnější kapsy. Číslo jsem nalepil aerodynamicky na hlavovou trubku protože jako watty zadara a málem bych odjel s rozeplou podsedlovkou, do který jsem ještě narval snickersku, kdyby mi seklo.
To už bylo ale 8 a já totálně nestíhal – na startu přitom probíhala rozprava a Moli už byl trochu zdravě nervózní.  Stihli jsme ale i focení před startem a chvilku po 8 se vyjelo. Po třech minutách pohodičky v balíku jsme přejeli první odbočku, protože asi nikdo z čela nekoukal na navigaci. Navigování podle garmina byla pro mě zcela nová zkušenost – z mapy na displeji jsem vyčet úplný kulový a když jsem potřeboval vědět kam jet, skočila tam zrovna režim jízdy do kopce, kde nevidíš nic než profil. To mě ale v tu chvíli moc netrápilo – balík byl početnej a po zakufrování jsme byli rázem na chvostu vcelku početný skupiny bajkerů, kde většina věděla, co dělá.
Já byl ale dost vyjevenej. V kole mi začalo něco strašně mlátit a krásně vyladěný hlavový složení, který ještě včera večer bezvadně fungovalo, se najednou chovalo značně nepředvídatelně. V zatáčkách jsem měl pocit, že to hrozně plave a kolo bylo špatně ovladatelný. Hrozně jsem se s tim pral a to už se vpředu vcelku jelo a pár lidí přede mnou se Moli zoufale ohlížel, kde jsem. V kopci jsem si k němu doskákal a vjeli jsme do první těžší pasáže, kde jsem pochopil, že by se bajk docela hodil. V gravelu furt něco mlátilo, zatáčení bylo jak ze zlýho snu a do toho kořeny, kameny a vyjetý koleje, do kterej většinou hned zajedu a pak panikařim. Doufal jsem, že se brzo najede na asfalt a chvilku se na něm vydrží. Bohužel se tak nestalo a po těžším technickém sjezdu a zmatkům při přejíždění hluboký kaluže, do který jsem fakt nechtěl, jsem byl najednou odpadlej. Do toho mě potkalo několik dalších radostí. Podsedlová brašna se uvolnila a držela jen na pásku kolem sedlovky, díky tomu ale přestalo to otravný mlácení, za který mohla sada imbusů v brašně. Štafetu v pruzení navíc přebrala i duše na sedlovce, která mě při každém šlápnutí zavadila o stehno. Zdárně jí sekundovaly i gely na rámovce, které zas řezaly ostrou hranou do kolen. Na 12. kilometru začalo delší stoupání, o jehož parametrech jsem věděl skoro vše díky garminu. Nevěděl jsem ale, kdy a kam zatočit. Na úpravu nastavení nebyl moc čas, stejně jako na uchycení stále více plandající brašny. Na kopci jsme najednou jen tři – Já, Venca a Moli. Kluci to s navigací zvládají líp a tak radši jen šlapu. Na rozhledně u Jakuba jsem zas po přejezdu kořenů ve větším balíku a v technice a sjezdu se cedim na chvost, ale asi i díky bezduším zvládám občas i těžší úseky, než bych si dřív troufal. Navigaci na zádi moc neřešim a hlídám si hlavně kameny a kořeny. I kvůli zanedbání navigace se málem všichni smotáme, když na čele někdo prudce zabrzdí před nepřehlednou odbočkou z hlavní. Z rámovky trhám první gel, ať nepojdu na hlad.
Při průjezdu Rudolcem je kousek po asfaltu a tak z druhé skupinky dojíždím na čelo, kde jede už nějakou dobu tempo Venca s Molim na zádech. Za městem na louce jsem slezl, sundal povolenou brašnu a šoupnul jí pod dres na břicho, takže jsem vypadal jak březí samice. Zjistil jsem taky, že se mi prakticky netočí řídítka a hlavový je úplně zatuhlý. Venca s Molim trochu poodjeli, ale můj propad do další skupinky se vyplatil. Ve sjezdu jsme si na poslední chvilku všimli změny trasy a tak jsme najednou zase na čele. Kluci se ale naštěstí otočili a v technickém výjezdu s kluzkými lávkami nás rychle dojeli. V lesní pasáži přes odhalené kořeny na poslední chvilku zachytávám plápolající gel na rámovce, protože elektrikářská páska nedrží tak, jak jsem čekal. Na 30. kilometru začíná můj úsek – dlouhé stoupání po štěrku a asfaltu. Z čela jede tempo Venca a na horizontu je to dost natažené. Jdu na špic a po pár kilometrech jsme jen 4. V další stojce znovu nastupuje Venca a zůstáváme ve třech. Říkal jsem si, že je to pohoda, že můžeme jet v klidu a schovat si energii na konec závodu, kdy podobným stylem rozhodneme. No jenže pak přichází sjezd po lesní cestě, Venca s Molim jedou vcelku bomby přes popadaný větve a já ani nevim jak a ve vteřině reju držkou po zemi. To už nás ale doskočil Lukáš Baďura, kterýmu to ve sjezdech letělo a jak byl rozjetej a něco podobnýho nemohl čekat, najel mi na záda, až na nich nechal otisk pláště. Toho bych si ale v tom šoku vůbec nevšim. Lukáš hned zavolal na kluky, že je průser a začal se o mě starat jak o vlastního. Najednou tam bylo snad osm lidí a nebyl nikdo, kdo by v tu chvíli řešil nějakej závod.  Já si kontroloval zranění a radši nechtěl vidět, jak vypadám, protože výrazy kluků nebyly úplně „seš cajk, brácho“. Naražený rameno, odřenej obličej, ruce, nohy a lehce rozseklý obočí. Venca pro jistotu zavolal rychlou a Moli se nabídl, že mě doprovodí a z nemocnice odveze domů. Na Landštejn jsem se sotva vyhrabal a to jsem měl ještě před chvilkou řeči typu: „zalepte mi to náplastí a posaďte mě na kolo.“
Rychlá dorazila fakt rychle. Stihli jsme jen pár slov s Honzou Mikulou na občerstvovačce a dali si ještě vrchařskou k hradu, kde záchranáři zastavili. Jejich přístup byl profesionální a za chvilku jsem byl připoutanej na lehátku s límcem na krku na cestě do Hradce. Cestou začalo silně pršet a tak jsem jen myslel na kluky, že to nebudou mít lehký a na Moliho, že to chudák takhle odnesl a přitom jsem ho do toho sám namočil. V nemocnici naštěstí CT v pořádku a tak jsem mohl v klidu domů. Pak už zbývalo jen přežít setkání s manželkou, která mě prosila, ať jedu opatrně. Připravil jsem si jí telefonátem s nevinně znějící informací, že přijedeme trochu dřív a že jsem se trochu škrábnul na obličeji. 
Na první kontakt jsem se radši schoval za Moliho a vzal ho na oběd, aby se to doma trošku rozmělnilo. Po očku jsme na webu ultrabikers sledovali napínavé počínání Venci i dalších kluků v souboji se zbytkem závodu a jen litovali, že tam nemůžeme být s nima. Odpoledne ještě dorazil brácha s dětma a strejda prej vypadá jak Frankenstein. V pondělí na kolo radši nepůjdu, ale v úterý by to už šlo – zatím jen po silnici a hlavně opatrně. Díky pořadatelům a všem závodníkům za takhle parádní akci. Je jedno, jestli je zážitek dobrý nebo špatný, hlavně musí být intenzivní – a tady to bylo hodně dobrý a nejvíc intenzivní. Za rok zas.


Top Sports

Petr Zikmund

100 mil Českou Kanadou - DNF

6 Photos

10 Comments

Segments

Sign up to view more activities from Petr Zikmund

Afternoon Run

Afternoon Weight Training

Zwift

Týmová posilka 👌

Pás + stabilita

Want to see more?

The #1 app for runners and cyclists

Sign Up for Free. Track your progress and reach goals. Join 100 million active people on Strava.

See More from Petr